Hranice a vlastní pocit hodnoty

Pomalu tři roky v rámci ženských kruhů a teď už ukončeného roku podpůrné skupiny žen se setkávám s množstvím úžasných žen, které na sobě různě dlouhou dobu na různých úrovních pracují a jsou jedním slovem báječné. Ale. Ale stále se potkáváme a vytahujeme na oltář pozornosti téma Hranic a vlastní sebehodnoty, proto i po dlouhé době, co zase začínám psát, přicházím zrovna s tímto tématem, který je dle mě aktuální nejen v těchto specifických skupinách, ale i pro ostatní z vás a i v mé osobní praxi konzultací je jedno, zda vám je 17, 30, nebo 49 stále máme tento program víc nebo míň pod kůží a učíme se s ním pracovat. A taky aby ne, to co nám fungovalo před rokem, nemusí platit dnes a už vůbec ne s pocitem hotovo do konce života.

S programy, které do nás byly "nainstalované" v období našeho dětství a dospívání pomocí našich nejbližších a školství a jiných institucí, které měly na náš vývoj velký vliv, se dá naštěstí pracovat po zbytek života J. A někdy je to velmi dlouhá cesta odkrývání a zpracovávání našich cest. Ale jak ráda zmiňuji, nikdy není pozdě, a vždy lepší teď než nikdy. Další výhodu vidím v tom, že se skoro neděje, aby vylézalo na povrch něco, na co ještě nemáme sílu a dost zkušeností, a když náhodou ano, ono nás to naše trio duše-srdce- mysl většinou nepustí dál. Jeden z takových programů je právě nedostatečný pocit vlastní hodnoty a s ním za mě související téma hranic.

Prvním krokem na cestě je si uvědomit, že tu tento program máme, vypozorovat v jakých momentech a situacích každodenního života vystrkuje růžky z našeho podvědomí, a kdy naplno převezme nad námi hlavní slovo. A pak chuť jej neposlouchat. Říct si: "aha, vítám tě, sloužil jsi, ale už to takto nechci" a začít i klidně malými kroky měnit své vnitřní nastavení. Můžeme mít pocit, že ty kroky a cesta ke změně je opravdu pomalá a strasti plná, ale opak je pravdou. I malá změna v myšlení může v našem životě nastartovat velké změny. Protože, minimálně za mě, vše začíná u nás, v našem srdci a břiše v podobě pocitů a pak v rozhodnutí a v myšlenkách v naší mysli. Z mého života i praxe průvodkyně lidí jejich krajinou duše se mi toto stále potvrzuje. Někdy, když mám pocit, že už mám vyřešeno, přijde zkušenost, která udělá tůdle nudle děvenko, a já vím, že to někde přeci jen drhne. A abych nebyla jen v obecné rovině, tak uvedu příklad.

Pravidelně, v posledních letech je to opravdu aspoň s jedním dvěma blízkými v životě, se opakuje scénář, kdy mám ve svém úzkém kruhu blízkých přátel zkušenost, že od jednoho z nich přijde nějaká podpásovka, která mě opravdu dost zasáhne, a zadrnká na mou strunu nedostatečnosti. Naposledy to byla zkušenost, kdy jsem si opravdu asi 4 dny myslela, že jsem ta špatná já a děje se mi to opravdu jen kvůli mně a za trest a ne proto, že se ta druhá osoba nějak rozhodla a místo toho, aby za mnou přišla a řekla: " hele je to tak a tak a teď je pro mě nejlepší tohle a chci jít touhle cestou…", tak se vytvořila zajímavá pohádka a povídání o tom, co se údajně povídá a děje. A já místo toho abych řekla, to je blbost, takhle to ale vůbec není, to asi žijeme obě v jiném vesmíru… jsem tomu na chvíli uvěřila a začala se vidět v opravdu špatném světle a náhle jsem zapomněla, jak se věci mají, jak žiji, co dělám a kam směřuji… Řeknete si, ajej takhle dlouho? Cože?, ale to nic není. Toto trvalo jen opravdu asi 4 dny, než se můj vnitřní svět zase ustálil a já byla zpět ve středu své mandaly a tuto moji zkušenost viděla s odstupem a pak jsem s klidem mohla vlastně poděkovat, že to skončilo, tak jak to skončilo. Za to takové vnitřní lhaní si a snad i přímo utržení struny mé vnitřní hodnoty, které trvalo skoro půl roku, kdy jsem uvěřila, že ta nejšpatnější ve vztahu jsem jen já a chyba je na mé straně, bylo, když začala má přes rok trvající krize, která vyústila ke šťastnému rozvodu. Poznáváte se? Chápete, proč jsem vám ukázala tyto dva příklady z mého soukromí?

I když jsem si v té době v obou zkušenostech myslela, že už přeci vím, jakou mám hodnotu a kdo jsem a kam asi tak směřuji, tak mi milá prozřetelnost, Vesmír, Bůh, (dosaďte dle svého přesvědčení) ukázalo, ne holčičko, ještě to nemáš. Zkus to ještě a zase trochu líp a do hloubky.
A o tom, pro mě, vnitřní práce sama na sobě je. Postupně zpracovávat a napravovat a zkrátka třeba jen měnit za funkčnější své vnitřní nastavení a fungování v rámci celku (sama sebe, ale i sebe a společnosti, kde žiji). A skrze život a zkušenosti v něm se posouvat dál a dál, nebo spíše blíž a blíž sami k sobě a své přirozenosti.

S nastavováním hranic je to také za mě nekonečná nutná aktualizace. Navíc, za mě těžší v tom, že když zapracujete na programu vlastní hodnoty, uplatníte jej tak nějak komplexně ve všech vašich rovinách bytí, tedy méně vznešeně více prakticky: v osobním životě stejně tak v práci nebo třeba při zálibách. Prostě prostoupí celou vaší osobnost, a už si sami sebe více považujete.

Za to hranice… Doma si je nastavujeme s partnerem, někteří z nás s dětmi, tam je nutná aktualizace snad každý den, a ten malý mistr je skutečně neoblamný, a zkouší vás na plný úvazek klidně 365 dnů v roce. V práci máme zase hranice někde jinde, na veřejnosti ve větších skupinách a tak dále. Přeci jen přirozeně někoho si blíže pustíme k sobě a s někým držíme přirozený odstup, a občas i toto se nějak utváří, žije vlastním životem. Pro mě nejnáročnější udržení hranic bývá v mém studiu v mé práci, povahou jsem velmi přátelská a s vlastním programem zavděčit se ostatním i dosti vstřícná, a právě proto mi to tu skřípe víc než dost až si občas říkám, že bych se ráda přihlásila na nějaký workshop či seminář mrchy či je mi to jedno módu. Také dost často v sobě potkávám tu část, na kterou platí heslo: podle sebe soudím tebe. A to jsou pak zajímavé situace, které když se mi povedou vybalancovat bez toho, abych si pak něco vyčítala nebo doma smutnila, tak se za ně dokáži poplácat pomyslně na rameni a říct si: "jsem dobrá, stojím si za svým". A zde nastupuje synchronicita, která mi pak pošle do života lidi, kteří v to dané období řeší něco podobného. A můžeme se pak navzájem obohatit a skrze sdílené zkušenosti utvářet svůj život a vnitřní práci sami na sobě.

A kdy bude hotovo?

Konec nastává, když už není co dělat. Dokud je stále co konat, tak není hotovo a má smysl se i nadále snažit a růst a občas padat a zase vstát. Ale kde je pohyb, tam je život.

Tak vám v závěru přeji dost odhodlání a síly k pohybu a k životu a bytí v tom, v čem chceme být.